DoktorJazz píše:Radime , jeste si nenapsal, jakej byl Corea?
Nenapsal jsem to, poněvadž to zatím nikoho nezajímalo
Každopádně to není kapela postavená jen na Coreovi, ten je tam mnohem více coby "hráč" jako všichni ostatní a ne on plus doprovod. Bylo trochu cítit, že ta parta spolu 25 let nehrála, ale samozřejmě jde po všech stránkách o naprosto excelentní muzikanty, takže v tomto směru to bylo ok. Přišlo mi, že minimálně v první půli koncertu řeší nějaké problémy se zvukem na pódiu, anebo něco prostě nefungovalo, neboť se tam pořád o něčem dohadovali a technici kroužili kolem Chickova zvukového racku. Každopádně na výkony to zásáadní vliv nemělo.
Lenny White hraje skvěle, ale jeho styl není úplně můj šálek čaje. V sedmdesátých letech byl špička, bohužel mám pocit, že dodnes hraje pořád stejně (byť dobře). Al Dimeola mne nikdy moc nebavil sólově, tady v této partě funguje bezvadně. No a Stanley Clarke byl brutální! Jak už jsem někde psal, milión not, ale smysluplných a s obrovským nadhledem. Měl krásný zvuk (basa i kontrabas). Ostatně celé pódium bylo zvukově vyřešeno perfektně. Bicí byly od kytary oddělené plexisklovými zástěnami, aby nástroje nelezly zvukově do sebe, basový aparát byl zdvojený! a uprostřed pódia, bicí bokem a Chick s piánem a hlavním Fenderem čelem ke kapele.
Pro mne to byla srdcová záležitost. Return To Forever byli první jazz-rockovou muzikou, kterou jsem kdy slyšel (ještě spolu s Electric Bandem), cca někdy v roce ´94 -´95, takže pecky jako Vulcan Worlds, anebo Romantic Warrior jsem znal docela dobře. Dnes už je tato muzika asi překonána a mám pocit, že ti pánové si jen chtěli prostě zahrát staré písničky a pokud možno, přihodit i nějaký grošík na konto. Lidí bylo na koncertě dost a předpokládám, že celé turné má výbornou návštevnost.
Jinak se nabící srovnání s Electric Bandem (viděl jsem před pár lety ve Vídni). Ten je úplně, ale úplně někde jinde. To je čistě Chickova kapela + sloužící hráči, ale ještě na mnohem vyšší instrumentální úrovni. Tam jde opravdu o mikropreciznosti a naprostou dokonalost projevu. To se u Return To Forever tolik neřeší, kapela je živočišnější a je to prostě více bigbít. Jsou to 2 trochu odlišná pojetí, byť obě vycházející od Chicka Corey.
Každopádně návštěvou jak Electric Bandu, tak Return To Forever jsem si splnil dlouholetý sen, stálo to za to
), místy jsem taky trochu spal, ale jenom vobčas a malinko a velkou měrou to bylo tim, že jsem byl jenom unavenej kluk. Ale pravda, že na Wůtnovi jsem byl eště unavenější, ale to jsem si nedovolil ani mikrospánek...ono dyž se na vás zezadu tlačí 18ooo lidí, bo kolik, tak to člověku nedovolí dát si šlofíka. 
