wlken píše:mám dotaz - mohl by mi někdo odborně pojednat o vývoji zvuku bicí soupravy v průběhu let?? od rock'n'rollu přes hard rock a heavy metal a punk až po dnešní styly...To by mohlo být zajímavé počtení,ne??
Ne že bych se chtěl stavět do role Vzdělaného z Polymorphových slov, snad následující řádky takhle nikdo nebude brát. Ale prostě je to dobrá otázka.
Věc jde hrubě zjednodušit na etapy, které se ovšem vzájemně prolínaly a hranice nástupu a zániku je jen velmi přibližná:
- Pokud pomineme historii vzniku bicí soupravy, která by nás hnala až do počátku 20. století a v jejímž zvuku hrály důležitou roli wood blocky, tympány apod., období 50. až začátku 70. let bylo ve znamení otevřeného, středně vysokého až vysokého ladění oboustranných jednovrstvých blan (kůží a od roku 58 plastických) a větších průměrů tomů (12"-16") s proměnným vztahem k velikosti šlapáku (od bigbandových 28" až po be-bopové 18"), tlumeného pouze filcovým páskem a hraného měkkými filcovými beatery.
V malopartovém hraní byl kladen u činelů důraz na hru špičkou paličky, crash údery nebyly ještě rozlišovány podle typu činelu. Činely byly používány měkké 14“-20“ medium (z hlediska dnešního typového značení), vyjímečně swish, nebo čína.
Typický zvukový model je Buddy Rich, Max Roach, Gene Krupa, Elvin Jones, Roy Haynes, Tonny Williams za jazzový břeh, na druhé "rockové" straně třeba ranný John Bonham, Mitch Mitchell, Ginger Baker...
Dále období poloviny 70. let až první poloviny 80. let:
Příklon k basovějšímu, kratšímu a "mlaskavému" ladění, etapa jednoblanných bubnů bez spodních rezonančních blan, mnohdy drastické vytlumení šlapáku a zalepování tomů a virblu, firmy na tento trend zareagovaly olejovými blánami (Evans Hydraulic), dead ringy, dvojitými Pin Stripe atd.
Experimenty s plastickými a kovovými korpusy bubnů. U činelů výraznější rozdělení úlohy crash versus ride, nástup běžného používání čín (v nyní používaném umístění prosadil čínu Billy Cobham).
Zvukový model např. ranný Steve Gadd, Gary Chester, Roger Taylor, Cozy Powell, Phil Collins, Nick Mason, ranný Terry Bozzio...
.Na konci 70. let do situace paralelně vtrhly elektronické bicí, které značně zamíchaly karty výrobcům akustických bubnů.
Následovaly reakce experimentálními akustickými nástroji, které měly elektronickým zvukům konkurovat. Dodnes se úspěšně používají roto-tomy, naopak třeba šnekovité bubny Staccato upadly ve stoupu času.
Podle mého soudu nejúspěšnějším experimentátorem a kombinátorem elektronických a akustických zvuků byl v tomto období Bill Brufford.
Následoval věk hlubokých korpusů tom tomů, návratu dvou šlapáků (ty předtím používal už ve 30. letech Louie Bellson, v 60. třeba Billy Cobham a Ginger Baker), podladěných hlubokých virblů a estetika celkově pleskavých krátkých zvuků bubnů dohalovaných výrazným efektem ořezaným gatem. V činelech Heavy Ride, průrazné heavy crashe, belly atd... Zástupci mohou být Lars Ulrich, Uli Kush, Dave Lombardo, Peter Kriss.
Na sklonku 80. let naopak výrazný příklon k "perkusivitě" a přirozené akustice soupravy. Začaly se používat malé tom-tomy od 8", tenké picollo virbly, splash činely.
Průkopníkem splashů byl Stewart Copeland, dalším typickým zástupcem této éry je třeba Manu Katché, Steve Smith, Vinnie Colaiuta, Dave Weckl.
Od poloviny 90. let můžeme sledovat návrat k otevřeným laděním, nástup extrémně okrajového ladění a používání atypických rozměrů a typů bubnů a činelů, nezvyklých kombinací oblanění (reakce na samplery a loopy).To vše na jedné straně, ortodoxní návrat k starým způsobům přístupu na straně druhé.
Typičtí zástupci by tu mohli být například Tony Verderosa a Johnny Rabb za tábor experimentátorů, Billy Martin nebo Bill Stewart za tradicionalisty. Mezi nimi stojí výrazní techničtí hráči jako Thomas Lang, Marco Minnemann, Marwin Smith, nebo Virgil Donati, kteří si zvukově berou hned z několika zmiňovaných období. Kam půjde vývoj dál uvidíme-).
), nebo aby zdaleka neznela tak jak zni a jak ji vsichni znaji.
