sasa píše:odpovědi jsou zajímavý a moc, zvlášť martinova - někomu holt stačí míň, ALE je třeba se zamyslet nad celým martinovým vývojem, ono totiž:. Kdo by byl schopnej někdy ve dvanácti letech odehrát celej koncert arakainu na polštáře a ještě k tomu vařečkama?, kdo by byl schopnej projet na vyrobenej pad celou učebnici pro malej buben - u babičky a ještě o prázdninách, kdy všechny jiný děti střílej prakem, vosahávaj holky, kouřej lopuchový listí a zapalujou stohy slámy???
takže berte ty dvě hodiny pouze velmi relativně!!!
kdo by měl tuhle trpělivost? kdo umí přemejšlet o hudbě takhle, kdo dokáže rozvrhnout čas na tak intenzivní cvičení, že i dvě hodiny stačí?? a jak je daleko?? a vůbec kdo je schopnej napsat ETUDY PRO MALEJ BUBEN a vidět v tom melodii a hudbu (není myšleno tak jak je napsáno)???
pak ať mi někdo tvrdí, že něteří nejsou mimozemšťani

šmarjá, ty to máš teda nastudovaný

Akorát ten Arakain, to teda nevim. Jó kdybys takhle myslel Volympik 1979-1985, to by byla jiná

To bych si na ňáký citace vzpomněl ještě teď. Ale s tím "brzkým začátkem" na tom určitě něco pravdy je, protože když jsem přišel ke Kymplovi, měl jsem už nějaký svůj "názor" a něterý věci "ošahaný", že jsme určité otázky mohli jakoby "přeskočit", protože jsem si je ohrál už předtím. Ale zase na spoustu věcí mě upozornil a opravil mě a já si tenkrát často říkal - kdybych tak býval mohl začít k němu chodit dřív, třeba už ve dvanácti...Na spoustu věcí bych si tak zdlouhavě nepřicházel sám..
Ad ty dvě hodiny: tuto věc bych si troufal spíš označit za odstrašující příklad, než za něco hodného následování. Já bych měl ten časový průměr hrozně rád vyšší a vím, že by mi to bylo k užitku... Taky když jsem byl na škole a Vašek Zima - spolužák z lavice mi říkal, že to drží na pětihodinovce denně, měl jsem pěknou depresi a cestou vlakem jsem si říkal "tak a od zítřka na to vletím". Jenže pozítří jsem už jel ve 12.30 hrát do Ostravy a bylo po systému. Občas dám i teď hoďky třeba tři a a po dvou dnech už cítím, že by to "neslo své ovoce" a mám z toho skvělý pocit, ovšem pak je šňůra a je po ptákách, nebo se ke cvičení jako takovému dostanu jen na hoďku a pak už se někam jede..
Já jsem už od nějakých šestnácti docela často hrál s různýma kapelama a to se dodržuje pravidelnost v čemkoli strašně špatně. Na druhou stranu si myslím, že ta praxe byla super a navíc to byly různé žánry a to bylo taky bezva pro určitou "orientaci" v tom, jakou úlohu mají bicí v hudbě obecně, ne jen v úzkém stylu. Taky jsem naštěstí odolal "kalícímu modelu" spoluhráčů (tam se to neliší, dechovkář i metalista se na panácích voďoura vždycky shodnou stejně ochotně

)- myslím si, že tohle může být často dost problém.
Ono je něco jiného, když se hraje 4 soboty v měsíci, pak by si to člověk mohl užít až do rána a mít to prostě jako mejdlo...
trošku mě pobavil nějaký kolega - nevím už přesně kdo to v odpovědích psal, že hraje 6-8 krát do měsíce a proto na to cvičení nemá tolik času. To jsem se fakt nasmál, protože když si vezmu jen jak třeba teď vypadalo moje září a probíhá říjen...třeba říjen:
1.-3. šňura s -123min, 5. konc. -123min, 9-13 šňůra -123min, 16. koncert -123min, 17. celodenní zk s WV, 18. koncert -123min, 19. celodenní zkouška s WV, 20. gastrojazz , 21. zkouška WV, 22. zkouška -123min, 23. gastropop

, 24. a 25. šňůra -123min... teď jsem přijel

To je, pokud dobře počítám 19 dní celých věnovaných bubnům a přitom bez cvičení jako takového. V listopadu 21 kšeftů, v prosinci 21, nebo 22 (bude-li se točit Silvestr s WV). A mezi tím mít čas na to ochmatat nějaké sličné blondýnky, oženit se, rozvést se, mít děti a čas na to se s nimi občas vidět apod... a do toho si pořád slibovat, že konečně zase trochu opráším ten klavír

Já už snad tři měsíce cvičím na piano první čtyři řadky z Janáčkova Zarostlého chodníčku a nemůžu se dostat dál, protože na to prostě nemám čas
Ale to je prostě tak a já si nestěžuju, jsem rád, že jsou kšefty, protože jsem taky zažil kolem roku 93 dobu, kdy kšefty nebyly skoro vůbec a to pak teprve byly depky... A jsem přesvědcený o tom, že muzikant "žije" na koncertě s kapelou a ve studiu a že zkušebna je jen taková "příprava" na ten pravý život, bez které to nejde, ale která zároveň sama nestačí. Jen chci vysvětlit, že ono je to všechno trochu složitější. A pravdu má Emil Frátrik s tím, že do cvičení patří i koncert samotný a všechny zkoušky atd, pořád i tam člověk něco ve svém hraní tříbí a zdokonaluje.
No nic, v 10 otázce se tohle vše myslím ještě pořeší, teď jsem se nějak nečekaně rozepsal a už se mi rozbíhají myšlenky. Dobrou noc
