Sféra bubeníků

Zběsilý výraz při sběsilém sóle

psycho...mě jen příjde, že drží ty paličky dost podivně, chvílema mi příjde že má celý předloktí v křeči a že nepoužívá prsty, všechno ze zápěstí...já sice nejsem ten, co by mohl kritizovat, sám neumim držet paličky a nezahrál bych ani notu z toho, ale mam z toho takovej zvláštní dojem...to je nějakej speciální grip tohle???

Woody píše:psycho...mě jen příjde, že drží ty paličky dost podivně, chvílema mi příjde že má celý předloktí v křeči a že nepoužívá prsty, všechno ze zápěstí...já sice nejsem ten, co by mohl kritizovat, sám neumim držet paličky a nezahrál bych ani notu z toho, ale mam z toho takovej zvláštní dojem...to je nějakej speciální grip tohle???

Tady jde myslím o to, že ta fyzická stránka /i výraz ve tváři / jsou odrazem toho, co hraje. Tohle není klasické "hezké" sólo "na efekt" a aby mu rozuměly dívky v první řadě , je to takové "absurdní drama" a vychází to emotivně z toho, čemu pianisti říkají "klastr". Tedy i ten grip i celkové vzezření jsou odrazem toho, co chce vlastně tím sólem říct a co jím vlastně ze sebe v dobrém "vymáčknout".
Uvědomuju si tohle víc a víc i při hledání "o čem" hrát třeba sóla. Pokud člověk nejde vyloženě cestou hrát srozumitelně pro všechny /což stejně často musí/ a chce se opravdu vyjádřit na tzv. umělecké rovině, resp. něco třeba sám v sobě objevit, hodně se to spojí s podvědomím a fyzickou stránkou se to odrazí i na tom, jak do toho vlastně "jde".
A to jsme opět u témat jako Podvědomý zdroj inspirace, Namrdat to tam atd atd... Jednou o tom napíšu knížku, bude se jmenovat Sigmund Freud a dvojšlapka aneb cesta rytmického vhledu do libida jedince

Na jednom videu ten borec vypadá jako Jim Carry... ... ... ... ...

Tohle je super...člověk v tom tu písničku hned pozná a hlavně zahrát tolik tónů na dva tom tomy, to je moc pěkné A ještě to pěkně šlape

To je míň známej brácha Franty? Fakt jsem se nejednou uchecht (stydím se). Divně se kývá. Zdálo se mi dokonce, že se usmívá (hned zezačátku).

Ten člověk hraje moc hezky. Ale zajímavý je, že to fakt vypadá, že hraje celýma rukama a ještě v křeči, přitom z toho zní velmi umná prstová práce.
Co se týče gestikulace, každej to nějak prožíváme a on to dává dost najevo, tak to, myslím, má být. Sám sebe jsem viděl na záznamu z koncertu a zjistil jsem, že tak třetinu jsem hrál se zavřenýma očima v podivným šklebu. A když vím, že mě nikdo nevidí, pouštím se asi ještě víc.

Hodně podobně (taky je to, myslím, stejná "škola" a "směr", i věkově a hudebně jsou si blízko) hraje můj oblíbenec Mark Guiliana. Člověk by také řekl, že hraje v křeči a že to nedrží volně, ale kdyby to byla pravda, tak by jistě nezahrál to co zahraje, to by prostě nešlo. Spíše má veškeré pohyby zminimalizované tak, aby paličky nemusely daleko cestovat, aby hrál v požadované dynamice a přitom měl maximální kontrolu. Rytmicky si pomáhá celým tělem - vypadá to expresivně a skutečně to pomáhá třeba v pauzách. No a když se odhlídne od technické stránky věci, která je ostatně v případě t+chto sól nedůležitá, tak je tohle sólo strašně zajímavé a neuvěřitelné v tom, co se dá vykřesat z hh, snare a bd

Ke Guilianovi jsem se vyjádřil v příslušném tématu. Ale dostalo mě jen to sólo s NOW.vs NOW. To je opravdu krásný. Ale jinak mi jeho styl nesedí, je takovej dramíkovatej. Ari je víc jazzovej a to mi mimořádně lebedí!! Paráda!

Když mě vyloženě bolí se na něj koukat ...

Kostka píše:"Don't get me wrong, I love Ari? and he simply brilliant.? But for some reason it always looks painful to me.
cobymela před 3 dny" (zdroj: youtube)

Něco na tom bude...

;-)

Ariho kvartet jsme viděli s mou paní na podzim v New Yorku a měli jsme přesně ten pocit, co popisujete. To zdánlivě křečovité držení mělo dokonce několik stupňů křečovitosti a až za pořádnou dobu mi došlo, že s ním dosahuje vědomě různých barev, které v rámci doprovodu vytvářely vlastní melodii-jestli to tedy píšu aspoň trochu srozumitelně. Jinak bylo zřejmé, že tady jsme na úrovni, kde se nepřemýšlí, jak za sebe v sólech naskládat paradiddly, a spíš se jde po muzikální podstatě a originalitě vyjádření. Myslím, že podobným směrem u nás hledá Dano Šoltis. Mimochodem, Ariho byste asi na ulici přehlédli-dost připomíná někdejší celebritu Sféry Vaanju, ale na pódiu má charisma a sebejistotu, jako všichni géniové.

Na tom koncíku šlapal kvartet tak, že jsem měl dojem, že všichni členové i stejně dýchají. A když jsem šel o přestávce k baru, tak se právě kontrabasista představoval klavíristovi. Na tohle se bolí koukat.

Jan: Jasan, já nepsala nic o technické nebo muzikální stránce věci. Ani bych si to nedovolila Ale prostě ta krátka videoukázka ve mně vyvolává bolestivé pocity a to neovlivním ... I když samozřejmě vím, že to "dělá naschvál" v rámci svého projevu