Tak já se taky připojím. No, asi to bude trochu sentimentální, ale já jsem začínal tak, že jsem si v 16ti letech umínil, že budu hrát na bicí a při poslechu kotoučáku jsem si v duchu představoval bicmena, jak asi hraje. Pak jsem si vzal dvě vařechy, pravou rukou jsem valil do levého kolena a levou někde mezi nohy na gauč. AC/DC byly docela čitelné. Starší brácha mi říkal, že jsem péro a že hrát na bicí je těžké. A MĚL PRAVDU. On chodil do hudebky na žestě a kytaru.
V 17ti jsem začal chodit na zábavy, dívat se na bubeníky, jak to mydlí. Bez ostychu jsem si vylezl na pódium a postavil za bicmena a čuměl jsem. Pak mi dal otec kontakt na učitele, ale to cvičení na umakartový stůl mě prudilo a přestal jsem tam chodit. Nicméně, byl to klasik. Každá hodina s ním začala lahváčem Radegastu.
To, co se dá nazvat konstruktivním cvičením včetně kontroly tempa metronomem, tak to začalo ve 40ti.
To GotEnQ: Běž tam a zkus to, třeba i vícekrát. A nenech se hned odradit.