Kostka píše:Slyšel jsem nedávno jednu ukázku z Pendereckého hudby, bohužel nevím vůbec co to bylo, ale přesně to přelaďovaný glissando tam bylo - já myslel, že je to tympán a docela jsem se tomu divil. Tu ukázku nám pouštěl Vl. Franz na jednom semináři, což je mimochodem taky člověk, který se bicíma dost zabývá, myslím, že jeho skladby hrál Tomáš Kašpar, nebo aspoň v nějakým rozhovoru mluvil o téhle spolupráci.
S tím Šostakovičem ale, Gogo, to je trošku ústřel, ne? Šostakovič nebyl doceněnej? Možná tak Stalinem, ale dnešní světovou veřejností? Já ho považuju naopak za přeceňovaného. Je fakt, že uměl zabrat, ale velmi často si na tomhle umění prostě založil trafiku, dojí to co může... jistě, dá se to chápat i jako výkřik stísněné duše, která to ve své době a zemi měla těžké, možná nejtěžší. Ale pokud beru čistě hudbu, velmi často mě všemi těmi sentimentálními rozmáchlými gesty, pitoreskními cajdáky, hlasitými efekty a ostinátními figurami spíš irituje.
Na druhou stranu má ohromný smysl pro strukturu, proporci, stratifikaci skladby a krom toho je nedostižný v pomalých větách a v budování horečnatého napětí. Ruská duše. Jo, jo, jo. Ale Leningradskou s tím sáhodlouhým táá-táá-tadata prostě nemůžu snést.
Nesrovnatelně bližší je mi Alfred Schnittke, přitom v mnohých ohledech dost příbuzný.
Ostatně Mahler, ten mě irituje ještě víc než Šosták, je zvláštní, že tihle dva skladatelé bývají často jmenováni pospolu, všímám si toho delší dobu. Ale další litanii už tu rozvíjet nebudu. Mahlera i Šostakoviče oceňujou hlavně ženský a ženský hudbě většinou nerozuměj. Tak.
Samozřejmě mír.
Přesně jsi vystihl, v čem podle mě musí dozrát pohled na Šostakoviče. Právě v tom, že se jeho hudba jednou odpolitizuje. Leningradská je Leningradská a ten dlouhej motiv je programní hudba na téma "hrozba útoku" (nepletu-li se, je tu také ve čtvrté větě krásně disonantně vysvětlený Pochod padlých revolucionářů-). Ale to je přece jedno. I když zrovna 7. nepovažuju za jeho vrchol.
Mimochodem nebylo to s ním politicky přece tak jednoduché. Za 2. symfonii byl přece obviněn z formalismu a dlouho se nesměla provádět, podobný osud potkal úžasnou 10. symfonii.
Nejvíc jsou pro mě 5. a 8. symfonie, především první věty z obou. Ty vážně hluboce obdivuju a myslím si, že se tam dotknul něčeho "dál". Jeden můj známý výborně vystihl charakter Šostakovičovy tvorby z 50. let, když řekl, že to je hudba atomového věku.
Je to vážně tak. Je tam najednou rozprostřený jiný harmonický prostor, jiné koloratury, jiná stavba, než bylo před ním a před Prokofjevem v hudbě zvykem. Je v ní zakódovaná nějaká nová hrozná úzkost a bezbřehost nového věku bez mantinelů, kdy je najednou možné všechno a všechno se už stalo. A jsi uprostřed toho. Takový první ostrý jarní slunce, který ještě nehřeje, ale oslňuje a zvláštně mate. Šostakovičem podle mě začíná v hudbě postmoderna.
Jsem rád, že jsi jmenoval Schnittkeho. Můj pocit je, že existuje nějaká nevyřčená linie mezi Mahlerem, Šostakovičem, Schnittkem a Pendereckim. Mohl by tam patřit možná i Prokofjev a Lutoslawski. Jako by si všichni sáhli do stejného zakázaného zdroje světla (nebo temnoty?) a vydávali o něm lidstvu svědectví nezávisle na sobě a přece stejným jazykem. Úplně nový zdroj, než temnota Wagnera a Richarda Strausse. Je to zvláštní. Pokud bych měl jmenovat někoho z domácích autorů, kdo mi tento pocit navozuje, byly by to některé skladby Luboše Fišera a Jana Klusáka (samozřejmě nekomerční nefilmové nezakázky, i když Klusákova hudba k Nemocnici na kraji města- to je přece melodikou i instrumentací Šostakovič jak vystřižený-))
Jinak ti závidím, pokud znáš ženu, která oceňuje Šostakoviče. Moje manželka říká, že jí Šostakovič řeže duši. Ale Mahlera má ráda, hlavně 5. a 9. Tam jsou taky místy dost zvláštní krajiny.
Jo a Schnittke měl taky asi rád bicí. V Requiem je dokonce předepsaná klasická bicí souprava-)
Včetně: "Karas, žhavíme!" a "Platí se lahvemi". Fakt mazec, když si vzpomenu na jejich koncerty, taxe směju eště teď