Tak tomu říkám příspěvek. Já hraju na bicí už skoro patnáct let převážně metal a stejný problém jsem už jednou měl (resp. dvakrát). Asi před čtyřma rokama jsem si koupil domů na cvičení el. bicí Roland TD-3 KW a více než rok jsem na to skoro každý den doma cvičil asi tak půl hodiny až hodinu. Zaměřoval jsem se hlavně na dvojšlapku s nadějí, že se zlepším. Je pravda, že jsem to sice kombinoval s hraním na akustický bicí na zkouškách, ale k mému údivu místo abych se lepšil, tak mi to na ty akustiky šlo pořád hůř a hůř, ačkoliv doma na pady jsem měl pocit, že se lepším. Asi po roce mi to už začalo být divný (protože jsem na zkoušce nebyl schopný zahrát už skoro nic), byl jsem totálně zmatený a rozhozený a paradoxně pravá noha, ačkoliv dominantní a do té doby po všech směrech vždy lepší, už byla tak nějak rozhozená, jakoby i unavená, že to už nešlo. Připadalo mi, že levá je už skoro lepší, minimálně ve výdrži hrát souvisle sypačky. Nakonec mi to přestalo jít i na ty pady a tak jsem se na to vykašlal, el. bicí jsem prodal a začal cvičit zase "normálně" v garáži. Vše se postupně zase dalo do pořádku. Mezitím jsem ještě zkoušel cvičit na síťky, ale to taky nebylo moc dobrý. Je ale pravda, že oproti tvrdým padům to bylo mnohem lepší, ale blána je blána. Můj subjektivní osobní pocit. Taky jsem potom ještě dvakrát vyměnil dvojšlapku, abych nakonec skončil u Axis X-L2, která se mi zdá pro mě nejideálnější. Všechno zlý je k něčemu dobrý a člověk když už je zoufalý, tak zkouší všechno možný. A tak jsem dospěl k téhle dvojšlapce, za kterou jsem rád, i když dneska už vím, že problém zřejmě nebyl ve dvojšlapce, ale v tom odlišném odrazu - pad versus blána. No a to nejlepší nakonec. Když už jsem se z toho "vyléčil" a začalo mi to zase jít, tak si moje kapela, do který jsem před rokem vlezl, vymyslela, že chce, abych hrál na trigger. Tak jsem si asi před půl rokem pořídil trigger na kopák a modul a zárovneň s tím jsem začal experimentovat s větším napnutím blány. Poradili mi, že když budu mít tvrdší blánu, tak to bude sypat rychleji a je taky fakt, že s tím triggerem do toho člověk nemusí tak tlačit a ono to hraje, jako by to byl plnohodnotný úder na povolenější blánu. V důsledku toho se spoří energie a dá se hrát rychleji a déle se vydrží. Svým způsobem podvod, ale když jsem chtěl hrát rychleji, tak jsem v tom zase viděl novou naději. Kapela na mě tlačila, že mám hrát rychle a přesně a kdoví co. Všude cpát prošlapy a sypačky a že do budoucna budeme hrát ještě ve vyšších tempech atd. Tak jsem tedy začal cvičit a i na zkouškách hrát s triggerem a snažil jsem se hrát s menší razancí. Výsledek je ale, že ve zkušebně hraju na jiný bicí než na který cvičím v garáži a přesto, že se snažím mít stejně napnuté blány, nějak se mi to nedaří a na ten pocit z triggeru ve sluchátkách si také nějak nemohu zvyknout. Přijde mi, že už jsem zase stejně zmatený a rozozený, jako kdysi s těma el. padama. Ale spíš mám tentokrát pocit, že jsem z toho i unavený, protože pravá noha po dvou písničkách už vůbec nestíhá. Uvažuji, že si dám nějakou pauzu, abych si odpočinul a pak se uvidí. Ale ten pocit, když má bubeník rozhozenou pravou nohu, to je děsný. Někdy mi to připadá, že je to zlý sen
Máte ještě někdo podobný zkušenosti?
Navíc v pomalých tempech to nemá stejně cenu.
). Přitom pravá noha byla vždy moje dominantní.