Nuže, doplním tedy vlákno o poslední poznatky. Třeba to někomu v budoucnu pomůže v rozhodování.
Poštěstilo se mi vyzkoušet si oba modely cca čtyři hodiny každý. Nejlepší na tom je, že Yamahy jsem naháněl pomalu po celé republice a nakonec jsem na ně náhodou narazil v mém bydlišti. Tímto děkuji firmě Houdek, že je měli k vyzkoušení na krámě
.
První věc, na kterou jsem se zaměřil, jsou moduly. Ovládání je přehlednější u Rolandu a to díky většímu a grafickému displeji. U Yamahy se člověk orientuje pouze podle textových a většinou zkratkových popisů. V menu se listuje šipkami, hodnoty se mění kolečkem, vše je třeba uložit, jinak to po vypnutí zmizí. Musím přiznat, že ze začátku mi to přišlo nepřehledné a zmatené, ale po chvíli si na to zvyknete a vůbec to nepřijde. Nastavení je pak spíš subjektivně rychlejší, protože ovládací prvky jsou více u sebe.
Zvuky bubnů oproti reálu stojí obecně za houby u obou značek. Nastavení je více u TD-9, ale uspokojivé to nebude nikdy. U činelů je to lepší, znějí reálněji.
Vestavěné melodie mi vyhovují více u Yamahy, a to z toho důvodu, že v podstatě hrají tak dlouho, dokud je nevypnete, u Rolanda mají pevnou délku a některé jsou docela krátké. U Yamahy je možné vypnout doprovodné nástroje a hrát pouze s basovou linkou, takže cvičební úkon zvládnou lépe.
Metronom je u Yamahy opravdu nabušený, spousta nastavení a zvuků, fakt výborný.Roland nenabízí kromě klikání nic navíc.
Funkce Couchingu: U mě opět vede Yamaha. Nabízí několik funkcí. Nejvychytanějsí je, že pokud hrajete nepřesně, neozve se příslušný úder. Dá se nastavit několik úrovní a opravdu to funguje. V nejtěžším levelu se musíte opravdu snažit. Taky se nabízí funkce měření mezi údery, takže můžete hrát před notou i za notou a nemusíte hrát strojově přesně na doby. Roland nabízí pouze grafické zobrazení úderů na jednotlivých padech. Je to vcelku nepřehledné a po pár taktech vám údaje zmizí "za rohem". V tomto směru je modul Yamahy mnohem zábavnější.
Před vlastním nastavováním jsem modul vždy vyresetoval do továrního nastavení, abych vyloučil rozštelované parametry od předešlých bijců
. Tédédevítka mě překvapila svojí tichostí a pětistovka zase hlasitostí basového padu. Ještě bych se zmínil o dementním umístění sluchátkového výstupu u Rolandu. Je na spodní hraně modulu, takže jsem o něj při hraní neustále drhnul levou nohou.
To co mě zajímalo nejvíce bylo precizní nastavení šlapáku, snare a hihat. Kickpady jsou oba dostatečně citlivé a s jejich nastavením jsem neměl sebemenší problém. Také zvuk není nutné nějak zvlášť štelovat, jenom u Yamahy jsem musel drasticky snížit hlasitost. Ještě musím předeslat, že nemám žádné problémy s hrou na cizí šlapky ani bubny, takže nemůžu objektivně posoudit který pad se chová přirozeněji. Po pravdě jsem očekával, že Yamahácký bude tvrdší, ale příjemně překvapil svojí měkkou gumou.
Vyštelovat snare už byl větší oříšek. Zvuky obou jsou hodně umělé, Yamaha mi přišla o něco hezčí. Citlivost trigeru je třeba nastavit na co největší, aby pad reagoval na hodně slabé údery. Nějaká rezerva tam ještě je, zde můžou výrobci ještě zapracovat.
Musím nepokrytě přiznat, že z Yamaháckého padu jsem byl nadšený. Ta speciální pěna se chová opravdu hodně přirozeně, hraní rimshotů je realističtější než u Rolandu. Také třízónový ráfek je vychytaný, přepínání v modulu u Rolandu dělá tuto funkci nepoužitelnou.
Největší práce byla s hihatkou. Roland má triger o něco citlivější, takže reaguje na opravdu jemné údery, tady palec nahoru. Ovšem prakticky nemožné bylo vyštelovat dráhu pedálu. Měl jsem obrovský problém nastavit přesnou simulaci chování obou činelů proti sobě. U Yamahy tohle trvalo taky dlouho, ale povedlo se a pedál simuluje syčivost vcelku přirozeně.
U Rolandu je naprosto příšerný zvuk, při sešlápnutí, prostě umělý chick jako prase. Zvuk se mi nepodařilo změnit. U Yamahy je také tvrdší materiál padu, takže hraní na ní není tak blátózní jako u Rolandu. Ještě jsem si zkusmo otestoval VH-11 a to bylo snad ještě horší než jednoduchý talíř.
Poslední větší nastavování se týkalo už jen ridu, ale na žádný problém jsem nenarazil ani u jedné soupravy.
Co se týcě padů simulující tomy, hraní na puky mi nevadí, síťky mi v tomhle ohledu přišly kupodivu horší. Možná je to tím, že jsem zvyklý hodně cvičít na cvičný gumový pad. Možná za to také může jejich malý průměr na padech Rolandu. Prostě, na puky Yamahy a Rolandu TD-4K se mi hrálo přirozeněji.
Ještě k tomu v jakém sledu probíhalo moje testování.
Jeden den jsem jsem testoval Yamahy, některé věci jsem ale nemohl nastavit, absolutně neznaje návod. Jinak se mi na ně hrálo dobře, přirozeně, akorát to ovládání bylo poněkud frustrující. Večer jsem si ještě prostudoval návody k oběma modulům.
Druhý den jsem jel do Prahy si zahrát na Rolandy, v podstatě s tím, že je rovnou objednám, protože jsem byl přesvědčen, že prostě musí být lepší. Jaké bylo moje překvapení, když tomu tak nebylo.
Takže třetí den opět za Yamahami, doplněn o znalost návodu a naštěstí se mi už podařilo vyřešit vše k mojí spokojenosti.
Takže resumé. Asi už každý, kdo dočetl sem pochopil. O deset tisíc víc za Rolandy by zaplatil jen ..., ehm... někdo jiný, ale já ne
.
Já kupuju Yamahy
Ještě dovětek. Když už jsem byl mezi Rolandy, sedl jsem si na chvíli i za TD-20KX. Už když jsem si za ně sedal, zněly jako opravdové bubny. Znáte to, položíte nohy na pedály, vezmete paličky do ruky a ono se to už různě ozývá. Pokud by jste měli zavázané oči, nepoznáte že nesedíte za akustickou sadou.
Ovšem za ty peníze si koupím raději nejdražší akustiky na světě, Yamahu PHX.
